Je jenom málo těch, koho nikdy nikam nezvou, těch, kdo nikdy nezavítají mezi lidi. Tedy pokud někdo takový mezi námi vůbec existuje, protože poustevničení se už dnes tak jaksi nenosí. A je nasnadě, že když pak někam přijdeme, je vcelku normální, že přinejmenším na úvod a pak při odchodu slušně pozdravíme, chceme-li něco, poprosíme o to a následně poděkujeme. Je to něco tak jaksi naprosto samozřejmého, něco, nad čím se už vesměs ani nějak nepozastavujeme a nezamýšlíme. Víme, že tak se to zkrátka dělá.
Ovšem společenský život nestojí jenom na tomto. To právě zmíněné je v podstatě jenom to úplné minimum, které je očekáváno tak jaksi automaticky. A předpokládá se, že nezůstane jenom u toho. Protože společenský život toho obnáší daleko více.
A než tedy zvoláme a někam vyrazíme, měli bychom si připomenout i jiné zásady, jež život slušného člověka provázejí. Jež jsou příčinou toho, že se člověk začlení mezi lidi a že bude oblíbený nebo alespoň akceptovaný. Že nebude pro ostudu.
Vězte, že je dost věcí, které mohou zapříčinit to, že se s člověkem ostatní nebudou cítit dobře a že ho nakonec možná už raději nikdy ani nikam nepozvou. A může jít i o zdánlivé banality. Které ovšem banalitami nejsou.
Vezměte si třeba takové docela obyčejné podání rukou na pozdrav. Možná vám utkvělo v paměti, že tak činili už naší dávní předci s pouhým úmyslem dokázat tomu druhému, že v ruce nedrží zbraň a mají tudíž přátelské úmysly, možná si dokonce pamatujete, že první podává ruku vesměs dáma, starší člověk nebo nadřízený. Ale tím to nehasne.
Při podání ruky by totiž člověk také:
a) měl hledět tomu druhému do očí, aby nedával najevo málo sebedůvěry
b) měl odhadnout stisk, aby nebyl ani ‚leklou rybou‘, ani tím, kdo druhého div nezmrzačí
c) neměl ‚brát toho druhého útokem‘, tedy hnát se k němu s napřaženou rukou jako o závod
d) neměl tuto druhému podávat právě ve chvíli, kdy má objekt jeho zájmu plné ruce, protože se toto gesto těžko opětuje, nemá-li ten druhý žádnou volnou ruku k opětování
e) držet hřbet ruky směrem nahoru, aby v tom druhém nevyvolával pocit nadřazenosti, nadutosti nebo naopak podřazenosti, což působí nesympatickým dojmem.
Společenský život je prostě svým způsobem věda. Jež se ale přinejmenším v tom nejpodstatnějším zvládnout dá. Aby člověk nebyl za křupana, kterého už nikdy nikam nepozvou.
